Kamarádi a já - Ošetřovna

Ošetřovna… ošetřovna… ošetřovna. ošetřovna. ošetřovna. ošetřovna. ošetřovna. ošetřovna. ošetřovna… ošetřovna… OŠETŘOVNA… O-ŠE-TŘOV-NA...
Tohle jediné slovo znělo Jamesovi v uších, když se řítil chodbami Bradavického hradu.
Ošetřovna….
Ty chodby nikdy dřív nebyly tak dlouhé a tak studené.
Ošetřovna….
Nikdy nebyly tak tiché a tak temné.
I když možná to není chodbami, kterými James spěchá se svou sestrou v náručí. Třeba to je jím. Jamesem. Snad ještě nikdy neměl o sestru takový strach. Jistě, dělala hlouposti. Když byli ještě malí, byli postrachem Godrikova dolu. Každý je znal. Měli tolik průšvihů, tolik trestů a nikdy to nebylo nic platné. Ona byla TEN rozum a on zase TO střevo. Kate vždycky věděla, kdy legrace přesahovala hranici únosnosti.
Ošetřovna...
Jenže teď, když spěchal těmi chodbami a na kamennou podlahu odkapávala krev z její rány, uvědomoval si, že svoji “malou“ sestřičku neochránil.
Ošetřovna...
„Neboj Kate, už tam budeme,“ zašeptal.
Ošetřovna¨...
Pak už konečně viděl ty velké hnědé dubové dveře. Přidal do kroku, pokud to tedy šlo ještě víc. Vletěl do dveří a Kate položil na nejbližší postel.
„ Madame Pomfreyová!“
„ Co zase chcete, pane Pottere?“ ozvalo se z kanceláře. „Neříkejte mi, že jste se za-“ větu už nedokončila,všimla si, že tentokrát to není pan Potter, kdo potřebuje její pomoc.
„Co se jí stalo?“ zeptala se Jamese.
„Bude v pořádku?“ nedbal na její otázku.
„Nevím. Snad to nebude nic vážného,“ odpověděla, když si prohlédla Kateinu ránu na hlavě. „Ale teď odejděte, Pottere. Musím udělat důkladnou prohlídku.“
„To tedy ne. Zůstanu tu se svojí sestrou!!!“ vystrčil James bradu jako gesto neústupnosti.
„Podívejte, Pottere. Buďto hned půjdete ven, na hodinu vás ani neposílám, a počkáte tam, nebo se tu s vámi budu hádat a její stav se může zhoršit.“
Už při jejích slovech začal couvat. Nyní už byl skoro u dveří, pouze se otočil a se svěšenou hlavou a pocitem viny odešel z ošetřovny na chodbu, kde se u zdi usadil.
Asi po dvaceti minutách uslyšel rychlé kroky někde po pravé straně, ale nemohl odtrhnout oči od dveří ošetřovny. Ten někdo se svalil vedle něho a položil mu ruku na rameno.
„Tak co?“ Ten hlas hned poznal. „Jak je jí?“ ptal se a v jeho hlase zazněl podtón… strachu? Že by se o ni také bál?
„Já nevím. Pomfreyová mě poslala čekat sem. Už je uvnitř asi půl hodiny a pořád mi nic nepřišla říct,“ obeznámil kamaráda se situací. „Jsem blbec, idiot, hlupák. Ona to přeci schytat neměla.“
„Já vím, Jamesi. Já vím. Taky se o Kate bojím.“
„Až potkám Srabuse...“ nechal větu vyznít do ztracena.
Během dalších deseti minut se stalo hned několik věcí na jednou. Zazvonilo a žáci se vyvalili ze tříd, všude byla strkanice, jenom okolo Jamese a Siriuse se udržoval oblouček místa. James zahlédl Remusovu světlou kštici, která se blížila davem k nim. Ve tváři měl zmatený výraz a na jazyku určitě spoustu otázek, pomyslel si Sirius. V tom se otevřely dveře ošetřovny a vystoupila z nich Madam Pomfreyová. James vyskočil ze svého místa u zdi a razil cestu k ni.
„Jak je Kate? Bude v pořádku?“ vychrlil ze sebe.
„Klid, pane Pottere,“ zchladila ho jedním ze svých pohledů. „Uzdraví se,“ hlesla. Nevěděla, jak to má říct. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. „Pouze nevím kdy,“ dodala už mnohem tišeji.
„Takže bude v pořad… cože?“ uvědomil si, co slyšel. „Jak nevíte kdy. VY! Jste vrchní ošetřovatelka. Jste přeci nejlepší.“
„Děkuji vám za kompliment, pane Pottere. Ale já teď opravdu nevím, kdy se probere. Ránu jsem jí uzdravila a dokrvovací lektvar jsem jí musela dát žilně, ale i tak ona se prostě neprobírá,“ vylíčila Jamesovi zdravotní stav sestry. „A ne, pane Pottere, ještě než se zeptáte, nesmíte ji navštívit. Slečna Potterová potřebuje klid. Návštěvu vám schválím až možná zítra, pokud na tom bude lépe.“
Jamesovi povadl snad ještě více výraz v obličeji. Musel, potřeboval vidět Kate.
„A nemohl bych jenom na chviličku? Prosíím...“ zkusil na ošetřovatelku jeden ze svých, teď ne moc povedených úsměvů.
„V žádném případě. Běžte si dělat úkoly nebo běžte na další hodinu, Pottere, ale v žádném případě vás nyní nepustím za sestrou."


James se Siriem a Remem odešli do společenské místnosti, kde si sedli do svých oblíbených křesel před krbem. Remus otočil hlavu na Siriuse. Zadíval se mu do tváře a viděl tam něco zvláštního. Remus věděl, že má svým způsobem Kate rád. Viděl, jak se mu v očích odráží oheň a strach smíšený se zlostí.
Jak si Remus domyslel - strach o Kate. O to, proč se nemůže probrat. A zlost na Snapea, na Madam Pomfreyovou, a ač si to nerad přiznával, i na sebe. Kdyby Jamese ráno neupozornil na Srábka, nemuselo se nic z toho stát. Kate mohla být v pořádku, mohla tu být s nimi a mohla mu klidně nadávat za jeho ego.
Potom Remus přetočil hlavu na James. Na něm bylo nyní vidět, že je starší bratr. I když pouze o minutu a patnáct vteřin, jak ráda dodávala jeho sestra. Remus se musel nad touto vzpomínkou pousmát.
Když už se celá společenka vyprázdnila, James znenadání vstal a vyběhl do jejich ložnice. Po pár minutách se vrátil a v ruce svíral nějakou látku s kusem pergamenu.
„Snad nechceš jít za ní?“ zeptal se Remus na nyní úplně nesmyslnou otázku.
„Jistěže,“ přehodil James přes sebe plášť. „Kdo jde se mnou?“ vykoukla už pouze hlava.
Sirius se zvedl a přešel ke kamarádovi. Následně si zalezl pod jeho neviditelný plášť.
„Reme?“ ozvalo se.
„No jo. Přece vás v tom nenechám,“ zazněla odevzdaná odpověď.


N/A: Moc díky za opravení mých chyb Jasmine. Jsi zlatá!!! :)